nová registrace 
BIM DAY 2012

rozhovor

pozvánka
BIM DAY 2012

aktuality


Rozhovor s José Pinto Duartem (POR)

José Duarte mimo jiné vyvinul program, který je schopen okamžitě začít jednu za druhou chrlit až 65 milionů variant domů, které jsou k nerozeznání od originální tvorby Alvara Sizy. Je to pokrok, nebo konec architektury? Na začátku našeho rozhovoru jsem Josého varoval, že mé otázky budou záludné, neboť ústřední téma je velmi ožehavé. José odpovídal s entusiasmem, ale přitom koncentrovaně. Rozhovor nakonec nabral několik překvapivých a zajímavých odboček.





>> José Pinto Duarte (POR) | Hromadná optimalizace architektury


Dominik Herzán: Architektura je komplexní obor, částečně technický, částečně umělecký, ale v jejím centru by nakonec vždy měl být člověk. Během několika měsíců se Ti podařilo vyvinout program, který je schopen ve velmi krátkém čase vygenerovat až 65 milionů různých domů. Za předpokladu, že byla vhodně nastavena pravidla generování, všechny domy fungují. Nicméně… příliš mnoho možností člověka mate, když si může vybrat z milionu možností, neví, podle čeho se orientovat. Je možné pro algoritmizovat výběr vhodného řešení domu pro konkrétní rodinu?
José Duarte: Ano, asi rozumím otázce. Představ si, že úžasný malíř namaluje úžasný obraz speciálně pro Tebe. Většina lidí ale nemá přístup k takovému umění. Proto se například tak prosadila reprodukce. Kdokoliv doma může mít Manetův obraz. Možná to není unikátní malba, originál, ale je to lepší než nic. I dobrá reprodukce dokáže člověka kultivovat. Obdobně je to s programem, který jsme vyvinuli. Dává i lidem, kteří nemají dostatek peněz na dobrého architekta, šanci získat dobrou architekturu. A člověk je v centru pořád – program umí vybírat z mnoha milionů potenciálních možností i podle specifických vlastností rodiny.


Nepřijdou architekti o práci? Jak jsi vlastně došel k tomu vytvořit takovýto program? Inspiruje Tě i umění? Nebo něco, co nelze převést na řeč pouček, čísel, algoritmů?
Pro mě to v první řadě byla intelektuální výzva. Prostě se pokouším udělat něco, co nedělal nikdo předtím. Tohle je pro mě umění. I když to třeba zní jako paradox. Snažím se řešit současné a aktuální problémy. Ale ctím tři důležitá pravidla, a svým studentům je vštěpuji také – za prvé, práce na projektu musí přinášet vlastní intelektuální uspokojení, za druhé by měla člověka naučit něco, co je důležité pro jeho osobní růst a za třetí, jaký to má přínos pro společnost. Spousta architektů je skvělými teoretiky, ale jejich příspěvek k sociálním problémům je mizivý.


Takže důležitým motivem je sociální aspekt?
Ano, přesně tak. Bez něj by to nemělo smysl.


Kdo je vlastně ve skutečnosti autorem těchto domů? Alvaro Siza, počítač, nebo Ty?
Přesně o tom jsme se s Alvarem Sizou bavili. On sám se mě zeptal, jestli je ten dům jeho, jestli ho vytvořil program, a nebo jestli autorství patří studentovi, který počítač naprogramoval. Odpověď není jednoduchá, ale dostali jsme se k zajímavé pointě – idea architekta jako velkého tvůrce je ze sociálního hlediska problematická.


Ještě se vrátím k otázce výběru. Se studenty jste vytvořili program, který se dokáže na základě různých parametrů „rozhodovat“. Jak vybírá, co je a co není důležité?
Ze začátku pro mě bylo těžké se rozhodovat. Ale byla to pro mě výzva. Nakonec ale člověk dojde k tomu, že chce, aby počítač prováděl rozhodování obdobně jako on. Lze vyvinout algoritmus, který generuje možnosti, ale také algoritmus, který z nich vybírá. Z mnoha různých perspektiv může program vybírat řešení na základě statického řešení, funkce, nákladů, na základě životního stylu, nebo dokonce proporcí pokojů. V Sizově řešení jsou proporce klíčové. Rád používá poměry celých čísel. Můžeme zadat parametr, který upřednostní domy právě s takovými harmonickými proporcemi. Taky jde specifikovat, jestli je pro konkrétního klienta důležitější funkce, proporce, nebo náklady. Zkus si to představit jako horu. Na jejím vrcholu je dům, který vyhovuje klientovi. Ty stojíš dole. Cesty mohou být různé, ale lze vytvořit mechanismus, jak se k ideálnímu řešení přiblížit.


V čem je pro Tebe počítač tak uhrančivý?
S klienty je problém. Nevědí, co chtějí, a navíc se jejich preference mění. Také chtějí víc, než si můžou dovolit. Jde o to najít rozumný kompromis. Počítač dokáže velmi rychle představit spousty možností, takže práce s klienty je rychlejší. Počítač urychluje a usnadňuje hledání rozumného kompromisu. Počítač je obecně velmi důležitý nástroj, lze jej používat kreativně, rozšiřuje možnosti a schopnosti.


Znali jste se s Alvarem Sizou předtím, než jsi začal vytvářet program na generování „jeho“ domů?
Pro svůj projekt jsem potřeboval dobrého architekta. Program měl vytvořit variace na jeho architekturu. Když by počítačem generované řešení akceptoval respektovaný architekt, akceptovala by ho i veřejnost. Další důležitá věc je, že právě Siza vlastně chtěl udělat něco takového sám, ale neměl počítač. Znal jsem jeho práci, ale osobně jsem se s ním neznal, tak jsem mu zatelefonoval, vysvětlil, co mě zajímá a co bych chtěl vyzkoušet. Byl jsem rád, že souhlasil a že mi zpřístupnil svoje archivy. Hodně jsme spolu pak o tomto projektu rozmlouvali. Siza sám používal určitý systém, ale nebyl si ho vědom. Tento systém se stal zřejmým až v momentě, kdy jsme analyzovali kanonická řešení a na základě této analýzy jsme začali generovat variace.


Projekty, které jsi představoval na přednášce (variace na Sizovy domy, Marrakéš) vlastně začínaly uprostřed. Se studenty jste měli k dispozici vstupní data, která bylo možné analyzovat a výstupem byly ve skutečnosti variace na určité téma, napadá mě paralela s Beethovenovými Třiatřiceti variacemi na Diabeliho valčík. Nyní připravujete nový program, ten by měl být schopen generovat domy takříkajíc z ničeho, jednalo by se tedy o zcela originální kompozici. Jak by měl tento program fungovat?
Na začátku je člověk intuitivní, potom spíše racionální. Ale je to otázka vzájemného vztahu – stále je třeba zároveň skicovat, navrhovat, a psát pravidla, vše se vzájemně ovlivňuje. Jedno ze základních pravidel například rozděluje čáru na dvě části. Samozřejmě, pro výslednou architekturu pak záleží na způsobu, jak se definuje toto rozdělení. Své studenty se snažím přimět k tomu, aby přemýšleli, jak navrhovat své vlastní navrhovací systémy. Když programují, tak vlastně učí počítač dělat, co chtějí, aby udělal. Musí být analytičtí. Ale jsme v začátcích.


Paralelu s hudbou jsem nastínil záměrně. Způsob, jakým navrhuješ systém, který navrhuje dům, totiž přímo vybízí k otázce, jestli by takto nešlo zkomponovat třeba dvacet nových Beethovenových symfonií. I u skladby, kterou člověk nezná, lze poznat, že je od Beethovena, jeho řeč je specifická. Skoro bych řekl, že čím je člověk svou tvorbou rozpoznatelnější, tím uchopitelnějšími pravidly je jeho tvorba svázána.
Odpovím dvojznačně. Ano, lze vygenerovat dvacet nových Beethovenových symfonií – a zároveň nelze. Jistě by to šlo z toho pohledu, že existují určitá pravidla, kterými se Beethoven – ať už vědomě, nebo nevědomě – řídil, můžeš si s nimi hrát a vytvářet variace. V západní hudbě je to navíc speciální, skladby mají dokonce svou tóninu, jsou pravidly svázány mnohem více, než hudba východní nebo orientální. Beethoven komponoval v určitém kontextu, v určitém rozpoložení. Bylo by třeba vygenerovat i takový kontext. Jeden z mých studentů například vytvořil algoritmus, který převáděl prostorové kompozice do hudebních. Ale abych se vrátil k tématu – mělo by smysl generovat další Beethovenovy symfonie pouze pro ilustraci toho, že je za nimi nějaký systém.

Existuje například program, který analyzuje tvarosloví palladiánských vil. Na základě analýzy existujících Palladiových staveb se podařilo extrahovat určitá pravidla. Když někdo dnes navrhne palladiánskou vilu, program ji může porovnat s analyzovanou gramatikou stávajících staveb a říct, do jaké míry je palladiánská. Vždy je však důležitý odpovídající kontext. Má dnes význam generovat palladiánské vily z jiného důvodu, než pro ilustraci toho, že za nimi stojí určitý systém?


Programy, se kterými jste byli se studenty schopni vygenerovat variace na Sizovy vily nebo urbanismus svou strukturou k nerozeznání od města Marrakéše svádí k otázce, jestli obdobné programy nelze aplikovat přímo na společnost. Zabývali jste se otázkou, který dům je sympatický kterému klientovi, ale lze to posunout dál od vztahu člověk-dům ke vztahu člověk-člověk. Neuvažoval jsi, že by sis založil seznamovací kancelář?
Ne, takovou ambici nemám, ale odpovím poněkud oklikou: Když jsem byl ve Spojených státech, měl jsem hlad, tak jsem si šel koupit bagetu. Slečna se mě zeptala, jakou chci, jestli vegetariánskou, šunkovou, sýrovou, mix, s kuřecím masem. Když jsem si vybral sýrovou, vychrlila na mě dalších třicet variací sýrových baget. Řekl jsem jí, ať nějakou vybere ona. Odpověděla mi, že Státy jsou demokratická země, že mám právo si vybrat sám. Odpověděl jsem jí, že jsem si vybral, aby mi vybrala ona.


Vraťme se po této zajímavé odbočce zpět k architektuře. Zdá se, že programy, za jejichž vývojem stojí, jsou obzvláště užitečné zejména v oblasti urbanismu. Ukazoval jsi na přednášce variace na Sizovy domy, což byl urbanismus dvanácti set rodinných domů, potom Marrakéš, Tokio… Mají tyto – zdánlivě tak rozdílné projekty – něco společného? Zajímá mě, jestli je mezi nimi rozdíl na té nejzákladnější úrovni, ve způsobu uvažování, ve způsobu, jakým je vytvářen program pro generování. Jedná se v principu vždy o stejný úkol, a pouhou změnou parametrů se promění Tokio na Marrakéš? A nebo jinak – je struktura těchto programů stejná, a nebo záleží na konkrétním projektu a je individuální?
Urbanismus je tvar lidské aktivity. Potřebuješ místo, kde jíst, spát, potřebuješ ulice, domy. To všechno je nejspíš společné. Ale vlastní tvar záleží na rozličných kulturních kontextech.


Takže když se změní kulturologické parametry…
Nechci si zavírat dveře. Nedokážu teď říct ano, nebo ne. Faktem však je, že pokud je systém příliš flexibilní, výsledky nestojí za nic. Navíc – zatím pracujeme převážně s rovnými čárami. Matematika za křivkami je podstatně složitější, ale uvidíme časem. Ale Tvoje otázka vede k univerzálnímu programu založenému na tvarové gramatice. Tvarovou gramatiku vyvinuli Georgy Stiny a James Gips v sedmdesátých letech. Dnes se hojně používá v architektuře, ale změnou parametrů by jsi mohl místo domu navrhnout brouka nebo něco úplně jiného.


Vesmír ale není algoritmický, ne?
(provokativně se usměje) Kdo ví? (odmlčí se) Teď pracuji na urbanistickém projektu, snažím se přenést myšlenky z generování Sizových domů na měřítko urbanismu. Na důležitosti nabývá morfologie krajiny, něco je podobné, ale spousta věcí je jinak. Mám teď tři studenty na postgraduálním studiu, každý pracuje na jiné části.


Objeví se tedy nový urbanismus?
V první řadě je důležité zůstat při zemi. Při vytváření urbanistických plánů je důležité spolupracovat s radnicí, vlastníky, se všemi, kterých se to týká. Chci, aby projekt nezůstal v teoretické rovině, ale aby jej šlo přenést do praxe. Nevím, kolik let to zabere. Někdy nejsou k dispozici potřebné technologie, někdy ano, ale mimo obor. Kdyby lidi, co programují počítačovou hru Sims věnovali svou energii urbanismu, mohli bychom být dnes někde dál. Ale samozřejmě je to otázka financí, v urbanismu se netočí takové peníze jako v počítačových hrách.


Obdobná situace se váže k Einsteinově speciální teorii relativity. Jejím matematickým základem se stal Reimannův tenzor, formulovaný o půlstoletí dříve, ale fyzikové před Einsteinem si jej nevšimli, nebo jeho význam nedocenili.
Víš, co je zvláštní? Původně jsem chtěl dělat fyziku. Mám velmi dobrý matematický a fyzikální základ. Ale v architektuře se mi hodí taky. Jen mě trošku mrzí, jak se architektura specializuje. Jeden dělá vizualizace, někdo statiku. To je špatně, pokud spolu lidi dostatečně nemluví.


text: Dominik Herzán
 
O projektu dA |  Tým dA |  Sponzoring |  Kontakt |  Facebook |  Newsletter |  RSS | mapa stránek | © 2007