nová registrace 
BIM DAY 2012

reportáž

pozvánka
BIM DAY 2012

aktuality


Andrew Kudless (USA) – Buněčné struktury

Digitální architekt vstupuje do třetí sezony, zahajovací přednášky letošního cyklu se ujal Andrew Kudless, který působí ve společnosti Material System Organisation. Ta se zabývá vztahy mezi architekturou, stavitelstvím, biologií a informatikou. Vedle toho učí na Ohio State University. Shodou několika okolností se nakonec přednáška uskutečnila ještě před začátkem akademického školního roku, přesto Kudlessovu poutavému výkladu naslauchala nad očekávání početná skupina přívrženců digitální architektury.





V zemi vycházejícího slunce
Vedle biomorfních tvarů, architektury a informatiky čerpá Kudless, pro nějž je určitým motorem vrozená hravost, inspiraci také v počítačových hrách. Ty mají podle jeho slov velmi blízko k tomu, čím se zabývá. Zjednodušeně řečeno, pomocí několika velmi jednoduchých pravidel lze vytvořit komplikovaný nelineární systém s nepředvídatelným chováním. Hravě leckdy působí i jeho projekty, i když je za nimi třeba hledat vedle kreativity také smysl pro striktně logické uvažování.

V roce 1998 Kudless získal Fulbrigtovo stipendium pro studium architektury a urbanismu v Kansaiském regionu v Japonsku. Byla to pro něj zásadní zkušenost, která značně ovlivnila způsob jeho uvažování i následnou tvorbu. Jak sám říká: oKdyž se na Západě řekne Japonsko, představí si člověk klidné japonské zahrady a chaotická velkoměsta, jako je Tokio. Velmi rozdílný je však ke kráse. Zatímco u nás dáváme to krásné na odiv – příkladem mohou být honosné kostely a malebná náměstí – japonský přístup je bez nadsázky opačný. Města působí chaoticky a špinavě, poklady bývají skryté uvnitř. Andrew se zde také věnoval tesařině, vztah k rukodělné práci tak má v Kudlessově díle paralelu v potřebě fyzické práce s nejrůznějšími modely. Jinými slovy – uvědomuje si, že to co počítač vymodeluje až platónsky dokonale, se ve fyzickém světě stejně chová poněkud odlišně.


Pozitivní - negativní
Vrozená hravost společně s japonskou zkušeností měla přímý vliv na některé Kudlessovy projekty. Jistě není první, kdo používá negativ k dramatickému vyjádření reality. Známým příkladem je například negativní důmy Rachel Whiteradové, na Václavském náměstí se návštěvníci mohli v rámci letošní Sculpture Grande setkat se sochou Romana Týce – Holokaust, kde jsou do betonového kvádru zality boty. Andrew Kudless v jednom z děl, které na přednášce představil, vyskládal vysoký kvádr gumovými balonky, meziprostor vyplnil a balonky pak jednoduchým způsobem odstranil. Sledoval však něco odlišného než zmiňovaní autoři – konceptuální socha je pro něj jedním z výchozích bodů pro studium celulárních struktur. Ty narozdíl od mnoha dalších, kdo se digitální architekturou zabývají, nesleduje pouze formou sktiptování, velkou výzvou je pro něj fyzická schopnost samoorganizace systému, v daném případě toho, jak se tuhnoucí hmota fyzicky a fyzikálně vypořádá s balonky, které sama svou váhou deformuje.

Sám přiznává, že jistou inspirací je pro něj slavný Gaudího drátěný mdel katedrály Sagrada Familia (podrobnosti v sekci s názvem Kdyby Gaudí skriptoval v přednášce Stefana Krakhofera).

Negativního otisku využil Kudless i u dalšího projektu, který přestavil. V tomto případě se jednalo o soutěž na návštěvnické centrum v blízkosti mexického archeologického naleziště Tulum. Inspirací byly zdejší kamenné stěny z nepravidelných bloků, které použitím negace, tedy vytvořením stěn z prostoru mezi kameny, zachovaly strukturální charakter přilehlých historických staveb, přitom působily velmi současně.

Pro návrh chodníku pak vycházel z přirozených cest lidí. V místech, kde předpokládal nejhustší pěší provoz, zhustil také nepravidelnou mozaiku, která tak byla tvořena drobnějšími dlažicemi. Zabil tak dvě mouchy jednou ranou – navedl přirozeně lidi, kudy mají chodit, přitom je však přirozeným řídnutím struktury neomezoval v pohybu, jak to činí ostře ohraničené chodníky.


Buněčné struktury
Během posledních tří let se Andrew Kudless věnuje vývoji vlastních počítačových programů, které mu usnadňují práci na buněčných strukturách. Velmi zásadním archetypem je pro něj rovina vyplněná pravidelnými šestiúhelníky. Ty jsou pak v důsledku deformace roviny modifikovány. Jak během přednášky ukázal, zdeformovanou rovinu lze pomocí relativně jednoduchého sktiptu převést na reálně vypadající prostorovou konstrukci. V poslední době pak prozkoumává možnosti nepravidelných struktur, tedy takových, které jsou složeny z mnohoúhelníků o různém počtu stran.

Vztah k rukodělnému řemeslu vede Kudlesse k neutuchající touze fyzicky ověřovat práci, která počítačem začíná, ale zdaleka nekončí. Vytváří tak velkolepé modely, mnohdy o rozměrech několika metrů. Ty jsou jednak fotogenické, jednak mu pomůžou odhalit nedostatky, na které počítač prostě nestačí. Když vytvářel fyzický model svého Manifoldu, zdeformovaly se některé šestiúhelníky proti předpokladům do konkávního tvaru, což bylo dáno použitím konkrétních materiálů. I tato zkušenost jej vedla ke strukturám na bázi mnohoúhelníků.

Velmi zajímavý byl program na vytváření nepravidelných buněčných struktur. Na plochu stačilo umisťovat jednotlivé body, program pak sám kolem každého bodu vytvořil nejvhodnější tvar buňky podle toho, jak byly vzdáleny a rozmístěny body v okolí.

Vzhledem k tomu, že jednovrstvé buněčné stěny (či stropy) nejsou staticky přehnaně stabilní, podělil se Andrew s přítomnými i o svůj výzkum dvouvrstvých stěn. V jednom případě pouze zkopíroval topologický tvar zvlněné plochy do určité vzdálenosti a pootočil rastr buněk, takže stěna byla při dvojnásobné hmotnosti několikanásobně pevnější (a únosnější), na dalších příkladech pak ilustroval propojení zvlněných ploch v jednotlivých bodech. V jednoduché paralele si lze tuto druhou možnost představit jako dva k sobě přimknuté a zrcadlově otočené trapézové plechy – ty se také v některých plochách přibližují a v jiných vzdalují. I zde pak číselně demonstroval mnohonásobně větší statickou stabilitu při dvojnásobné hmotnosti. Vedle technických parametrů, které jsou v praxi velmi důležité, však jeho až sochařské struktury vypadají velmi působivě.





Zpětná vazba jako karikatura
Jednou z nejpůsobivějších Kudlessových soch je sádrová stěna p_wall z roku 2006, s jejíž výrobou pomáhal Ivan Vukčevič. Inspirací tentokrát byla práce španělského architekta Miguela Fisaca, který v 60. a 70. letech experimentoval s flexibilitou betonu. Projekt prověřoval samoorganizačními schopnosti dvou materiálů zároveň – sádry a elastické látky, která byla zespod bodově podepřena různě vysokými dřevěnými tyčkami. Když byla do ohraničujícího rámu vlita sádra, prohnula gumu o to více, čím vzdálenější byly podpory. Čím více se guma prohnula, tím více sádry do ní bylo třeba nalít. Největší křivosti samozřejmě systém dosáhl v těsném okolí podpěr. Použitím zpětné vazby, jejíž působení bylo postupně vyvažováno napínáním elastické látky, vznikaly struktury, které lze pro jejich charakter označit za karikaturu. I u ní totiž – volně řečeno – platí, že čím větší má člověk nos, tím více je v karikatuře zvýrazněn. Výsledkem jsou velmi expresivní tvary biomorfního charakteru, přesto je lze těžko porovnávat s něčím dalším.


American beauty
V diskusi, která následovala po přednášce, zazněla ještě jedna zajímavá myšlenka, totiž o vztahu tvorby a krásy: Když člověk tvoří, nesmí se nechat svazovat myšlenkami na krásu, na to, jak by měl výsledek působit. Když pracuje poctivě, pak je výsledek pravdivý, a tedy krásný.

Přednášející: Andrew Kudless (USA)
Název přednášky: Cellular Structures (Buněčné struktury)
Datum: 26.9.2006
Místo: FA ČVUT Praha, místnost C 223

Odkazy:

www.materialsystems.org
www.materialsystems.org/blog
 
O projektu dA |  Tým dA |  Sponzoring |  Kontakt |  Facebook |  Newsletter |  RSS | mapa stránek | © 2007